Dušan - o posvátné dýmce
Milí příbuzní,
byl jsem požádán, abych do časopisu Poselství světa kruhu ( časopis pro eurooindiány a příznivce kultur Severní Ameriky) napsal něco o posvátné dýmce. Stejný text přikládám i sem - třeba vás potěší, nebo vám třeba pomůže lépe pochopit či přiblížit pojetí posvátné dýmky v indiánské tradici.
Je těžké psát cokoliv o něčem, co tolik milujete a co vám změnilo život, když víte, že žádná slova nestačí; nemohou vystihnout to, co cítíte. O dýmce by se dalo vyprávět hodiny a hodiny. Ne však snad proto, že bych měl takové znalosti – to co vím, je jen malinké zrnko písku v obrovské poušti a člověk ani nemůže za jeden život obsáhnout veškeré učení dýmky (a nejen dýmky)…
Nechci zde popisovat historii dýmky ani vysvětlovat, co znamenají její jednotlivé části, ale spíše se pokusit zformulovat, co pro indiány znamená dýmka jako taková a co znamená ji strážit.
Myslím, že je vždy dobré mít při strážení posvátné dýmky přímé napojení na danou kulturu, kmen, tradici a příběhy s tím spojené. Při modlení s takovou dýmkou si pak znovu připomínáte a prožíváte obrovskou lásku a odevzdání, které lidem předali ti, již jako první přinášeli posvátnou dýmku a její poselství lidem. (U Černonožců to byl Zjizvená tvář, u Lakotů Bílá bizoní žena.) Znáte celé jejich příběhy, znáte pozadí dýmkových obřadů. Pak máte možnost znovu prožívat a prociťovat váhu jejich daru, s úctou držet dýmku a modlit se, aby lidé mohli žít.
Když pak držíte posvátnou dýmku, není to jen obřadní předmět, dýmka je skutečně živá. A napojení na danou tradici vám pak dává možnost zacházet s ní, modlit se s ní a kouřit ji přesně takovým způsobem, jako to dělaly generace lidí stovky a tisíce let před vámi. V tu chvíli je vytvořen prostor, kdy neexistuje čas, v tu chvíli jste na tom stejně jako lidé před tisíci lety. Jako by se s vámi s dýmkou modlila celé linie prapředků; bez ohledu na to, z jakého národa pocházíte, neboť všichni jsme příbuzní.
Dýmky jsou velmi mocné. Dokážou předpovídat, dokážou léčit, dokážou pomáhat. Ale je třeba porozumět tomu, že to ve výsledku není dýmka, ale Stvořitel, který je nad tím vším a který vše může konat přes posvátnou dýmku, zvolíte-li si tuto cestu.
Když se modlíte s posvátnou dýmkou, nemodlíte se k ní, ale ke Stvořiteli. Je jedno, jak Ho kdo nazývá; zda Bůh, Wakȟáŋ Tȟáŋka, Natosi. Jak jsem již říkal, cest je mnoho, ale Bůh jen jeden. To ostatní jsou jen názvy, slova. Nemodlíte se k posvátné dýmce a její síle, ale s posvátnou dýmkou k Síle. K Síle, která je všude kolem a může k vám skrze dýmku proudit. Když držíte dýmku a posíláte hlas ke Stvořiteli, přestává mít dýmka hranice. Stáváte se dýmkou a dýmka se stává vámi. Vaše modlitby jdou do ní a skrze ni, jste jednotní. Vše se rozšiřuje. Dýmka je v tu chvíli jakýmsi beztvarým telefonním sluchátkem – přímou linkou k Posvátnému.
Proč tedy dýmku mít, proč tedy „mluvit skrze sluchátko“ a ne rovnou ke Stvořiteli? Pro mě je dýmka důležitá i jako nástroj koncentrace. My lidé jsme nedokonalí a pro většinu z nás je těžké se ihned naladit, rozšířit vědomí a ihned souznít se Stvořitelem. Proto můžeme použít dýmku, lidé jiné cesty zase jiné věci. (Záměrně neříkám lidé jiné víry, neboť víra je jen jedna: buď člověk věří, a pak ji má a vše ostatní je jen způsob provádění obřadu, nebo nevěří, a pak už není o čem mluvit. Víra není taková nebo onaká, prostě buď je anebo není.) Když vybalujete dýmku z jejího vaku, když se očišťujete v kouři z pelyňku, když zpíváte posvátné písně – to vše vás naladí a zklidní. Také dech se zklidní, čas se zpomalí. Nezpomalí – zastaví se. V tu chvíli není nic než přítomnost. Posvátnost okamžiku. To vše vás naladí na okamžik rozhovoru. Na okamžik, kdy jste připraveni poslat hlas za veškerá stvoření.
A i proto je dýmka posvátná. Je to symbol. Bůh je ve všem stvořeném, tedy i v kameni, z něhož je vyrobena hlavička dýmky, a rovněž i ve dřevě, z něhož je troubel. Je tedy součástí celé dýmky. Pochybuji, že by se někdo modlil k předmětu a zapomínal na Stvořitele.
To, nakolik bude dýmka posvátná, nakolik bude mít sílu, záleží na tom, jakým způsobem je strážena, a hlavně na tom, co do ní (a tudíž i do života) vložíme. Na tom, jací jsme lidé a zda máme rádi druhé. Právě kvůli tomu nám může dýmka buď mnoho dát, nebo také mnoho vzít – záleží jen na tom, jak s ní budeme zacházet a jak moc se budeme snažit na naší cestě lidství. Jak moc se budeme snažit stát se skutečnou lidskou bytostí. Když člověk začne strážit posvátnou dýmku,
dýmka ho začíná učit.
U Černonožců přistupují k posvátným dýmkám jako k dětem. Považují dýmku za dalšího člena rodiny, za dítě, o které s láskou pečují. Ráno a večer okuřují vak s dýmkou (říkají, že jej symbolicky krmí), modlí se a jednou týdně dýmku nacpávají a obřadně vykouří. Když je dýmka ve vaku rozpojena, tj. hlavička i troubel zvlášť, říkají Černonožci, že je jako dítě, které potřebuje naši péči, ale když se při obřadu hlavička s troubelí spojí, říkají, že se pak naopak dětmi stáváme my a stará se dýmka o nás. Tohle je patrné zejména při obřadu Hledání vize, kdy se stáváme dítětem, a dýmka po čtyři dny přebírá péči o nás, chrání nás. A to, jak se o ni staráme během roku, se nám pak na kopci vrátí.
Je důležité, aby člověk, který stráží dýmku, obřadník, miloval lidi a veškerá stvoření a stále se snažil zlepšovat. Zlepšovat z hlediska svého lidství. Zlepšovat z hlediska posvátností, které vykonává. Je dobré, když má kolem sebe lidi, přátele, kteří mu v tom pomáhají. Kteří jsou s ním při jeho radostech i těžkostech. Kteří mu dají neurážlivě a s úmyslem nepoškodit ale pomoci vědět, když dělá něco špatně, když se v určitou chvíli nezachová nejlépe. Protože pak má možnost se zastavit, uvidět to a pokusit se to změnit. Když se mu to podaří, posunul se o kousek dál, přiblížil se znovu svému středu. Středu kruhu, středu v sobě samém. Když se obřadník nesnaží na sobě pracovat, když není dobrým a milujícím člověkem, Dědečkové mu nemusí během obřadu vyhovět a modlitby se nemusí dostat nahoru. Nebudou vyslyšeny, neboť osobnost obřadníka to narušila.
Když se člověk rozhodne strážit dýmku, je dobré nosit ji stále ve svém srdci, milovat ji, ale nelpět na ní, nebýt na ní závislý. Vnímat dýmku ve všem kolem sebe a učit se z toho. Člověk nikdy není majitelem dýmky, může se stát jen jejím strážcem. Jak říkají indiáni, všechny dýmky patří Stvořiteli, strážci je jen nesou, aby lidé mohli žít, ale nevlastní je. Používají je jako nástroj, kterým Stvořitel léčí. Je to On, kdo léčí, ne oni…
Myslím, že nejtěžší je na tom učit se milovat všechny lidi tak, jako by byli vašimi dětmi. Přijímat druhé bezpodmínečně, takové, jací jsou (tohle bývá náročný proces zvláště u lidí, kteří vám nesednou, není vám s nimi třeba příliš dobře), neboť všichni směřujeme k jednomu cíli a všichni jsme skutečně příbuzní.
Dušan - Píta Ominí